Vítám Tě na Lp-s!
Tento server je rozdelen na dve casti:

je misto, kam vkladame nase recenze i ruznorode ukazky knih, dokonce i odkazu ke stazeni (predevsim z ulozto) a dalsi odkazy na jine literarni servery, informacni servery o knihach, atd.

Jednotlivymi prispevky o knihach chceme nase knihy nejen pozvednout, ale take o nich debatovat, jak to ma v Ctenarskem klubu byt. Tak hura do komunikace, sdileni spolecneho konicku a opevovani knih, na ktere jen tak nezapomeneme ci primo kritiku ctiva, ktere uz nikdy nechceme do ruky, natoz do mysli.
Nase ctenarska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Literarni server pro vsechny amaterske autory, kteri radi ctou, pisi a vytvareji sve fantasticke svety. Muzete se k nam pridat a prispet se svym dilem, anebo se jen kochat nasimi dily a dat nam kritiku ci pochvalu. Autori Lp-s jsou schopni prijmout cokoliv a jejich fantazii se meze nekladou. Je tu velke mnozstvi romanu, povidek a dalsich literarnich textu a stale pribyvaji!
Nase autorska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Upozornění:
- Příspěvky jsou chráněny autorským zákonem a jakékoliv kopírování a prezentování je porušení zákonu.
- Na tomto serveru nenajdete zadny e-book ke stazeni, mimo tech amaterskych.

Zakladatelka literarniho serveru a ctenarskeho klubu: Chensie Ips
Adminka, spoluresitelka a podporujici prava ruka, ktera se velkou casti a napady podili, jak na Ctenarskem Klubu, tak i literarnim srveru: Sue Wish
Za uzasny desing blogu dekujeme nasi autorce ChestarNut!

Hybrid Theory - autorka Liar

14. prosince 2012 v 23:00 | Liar |  Hororové povídky
Krátký příběh s chladnou filozofickou atmosférou a poutavým dějem, dobře čitelný. Okouzlující děj nutí čtenáře číst mezi řádky a rozhodně nutí prožívat vše s hlavním hrdinou. Příběh spíše zobrazuje pohled do vlastního nitra, kde se vše plíží pomatenými věcmi a chladně přemýšlí o svých myšlenkách... Konec je ohromující.


Registroval jsem, že se mé tělo přenáší do přítomnosti. Cítil jsem, že už jsem vzhůru, ale nenacházel jsem odvahu otevřít oči. Tušení, co najdu, nebo spíš nenajdu, ve svém pokoji mi nahánělo hrůzu. Zaplňoval mě pocit, že v pokoji nejsem sám. Že někde za tou clonou ticha je i něco jiného, než jen tma a prázdno. Před očima mi probleskla tvář, přestože sem je stále udržoval zavřené. Byla to tvoje tvář. Ta, která se mi zaryla přímo do nitra duše a nehodlala jí za žádnou cenu opustit. Rychle jsem otevřel oči a pohlédl do tmy. Po tvé tváři ani památka. Šokovaný jsem ležel na posteli a vnímal hrůzný zvuk, ozývající se kdesi za dveřmi mého bytu. Silně mi připomínal nářek raněného zvířete. Něčím mi připomínal můj život. Snad svou bezmocí, snad bolestí?! Kdo ví. Ve snaze vyhnat ten ohavný zvuk, jsem zavřel oči v domnění, že mě od reality osvobodí spánek. Ihned mi hlavou problesk obraz tvé tváře. Měl jsem pocit, že přímo cítím, jak se mi zarývá pod kůži. Byla jak postižení, které jsem s sebou vláčel životem, a nikdy se ho neměl zbavit. Konečně jsem sebral trochu odvahy a spustil nohy na studenou podlahu.
Nářek v tu chvíli ustal.
Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsem ho měl slyšet. Po tmě jsem doklopýtal k těžkým závěsům, trhnutím je odhrnul a nechal pokoj zalít světlem právě zapadajícího slunce.
Působilo nepřirozeně. Jako by pokřiveně.
Zdálo se mi to nebo zapadlo příliš rychle? Do místnosti se opět začala vkrádat temnota. Sápala se nejdříve jen po zdech, pak na podlahu, přes kterou se připlazila až k mým chodidlům. S posledním slunečním paprskem mě pohltila celého, a já se ocitl téměř v absolutní tmě. Ucítil jsem závan vzduchu, přestože tu nebyl průvan. Zaplnil mě pocit tvé přítomnosti, i když sem věděl, že to není možné, bláhově jsem se otočil a rozhlédl se po tmavém pokoji ve snaze tě spatřit. Toužil jsem, abys zmizela z mého života, tak jak si to už jednou bez problému udělala. Proč ne teď? Že by vzpomínky na tebe byly, tak silné? Budu po zbytek života pronásledován tvým stínem? Vyhlédl jsem z okna a spatřil měsíc, zářící tajuplným světlem. Imponovala mi jeho hrůzná krása. Odtrhl jsem oči od toho tajemného divu přírody a opatrně prošel ztemnělým bytem. Opláchl jsem si vodou obličej a s kapkami, které mi stékali po tváři, pohlédl do zrcadla, kde jsem spatřil svou vlastní tvář. Odraz se ovšem tvářil jinak než já.
Usmíval se.
Šokovaně jsem zíral na pokřivený odraz svého vlastního já, který pomalu sjel pohledem na umyvadlo. Následoval jsem jeho pohled a uviděl odraz v zrcadle, kde umyvadlo bylo od krve. Zděšeně sem se vrátil na obličej mého, teď už silně rozesmátého, odrazu.
I on byl celý od krve a nepříčetně se smál.
Zařval jsem nenávistí a rozevřenou dlaní vší silou uhodil do toho jízlivého obličeje. Sklo se rozpraskalo okolo mé ruky, a ze střípků pomalu začal stékat malý červený čúrek. Sledoval jsem, jak putuje prasklinkami až na kraj umyvadla. Vystrašeně jsem odtrhl ruku z teď už tvé, zničeným zrcadlem, pokřivené tváře. Nemohl jsem z tebe odtrhnout oči. Díval jsem se, jak zvedáš ruce a zuřivě začínáš mlátit do skla. Ustrašeně jsem utekl zpět do temnoty pokoje. Ani zde jsem však nemohl zůstat. Kam jsem se jen podíval, vše mi tě připomínalo. Byl jsem z tebe už paranoidní. Nezvládal jsem rozeznávat realitu od klamu. Ani sem se už nesnažil v tom hledat rozdíl. Splývalo to spolu. Rozrazil jsem dveře bytu a vyšel do dlouhé chodby. Nikdy jsem si nevšimnul, že by byla tak nekonečná. Nadechl jsem se, a pomalu se vydal na cestu, ignorujíc podivně zakřivený stín na vzdáleném konci, od kterého přicházel ohavně jektavý zvuk.
Prostor kolem mě každým krokem tmavnul.
Posledních pár metrů jsem už utíkal v absolutní tmě, abych vyběhl na ulici. Ve vchodu jsem zakopl a upadl na tvrdou, studenou zem. Do rozřezané ruky se mi zaryl štěrk. Bolestně jsem vyjekl a ohlédl se po příčině mého pádu. Nic jsem však nespatřil. Nevěřícně jsem zíral na bytelnou zeď. Po vchodu, kterým jsem vyběhl, ani památky. Na svém těle jsem ucítil desítky pohledů. Vzhlédl jsem a zjistil, že na mě veškeří přítomní zírají. Ale ani oni nekoukali normálně.
Jejich výrazy byly prázdné. Bez jediného zájmu mi pomoci. Civěli na mě, i když sem se už zvedl. Vytvořili kolem mě neprůstupný půlkruh.
Začala se mě zmocňovat nepříčetnost. Na pár tvářích sem zahlédl nechutný úsměv.
Úsměv bez života.
V davu sem zaslechl smích.
Šokovaně jsem rozrazil první řadu svých "diváků" ve snaze spatřit majitele toho hysterického smíchu.
Byl mi tak povědomý.
Prázdné tváře se otáčely v mém směru, ale v pohybu mi nebránily. Všechny se jízlivě usmívaly.
Nevšímal jsem si jich a hledal dál. Narazil jsem do nějaké neznámé, pevné překážky, kvůli které se mi téměř zatmělo před očima. Na první pohled jsem nemohl rozpoznat, co to je. Jak se mi ale rozjasnilo. Spatřil sem před sebou své vlastní já, odrážející se ve výloze nějakého obchodu. Vyčerpaně jsem sledoval sám sebe, jak se nepříčetně usmívám, přestože jsem byl přesvědčen, že mi do smíchu není. Nohy mi selhali a já se svezl k zemi. Sledoval jsem, jak se má tvář mění v tvou. Ucítil jsem škubání pod kůží, jak se tvá tvář zase zaryla o něco víc do mého nitra. Přestal jsem se bránit, a nechal jí pomalu mi požírat zbytky duše….Ucítil jsem, jak se má mysl probouzí do přítomnosti… Do mého pokřiveného světa. Spatřil jsem tvou tvář, která ze mě vzala to dobré a pořád neměla dost…

V Psychiatrické léčebně zdravotní sestra oznámila úmrtí pacienta. Svěřence, který podle spisů bezcitně zavraždil svou dívku a který nikdy nemohl svůj čin objasnit. Z kómatu, do kterého ihned po činu upadl, se nikdy neprobudil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 14. listopadu 2013 v 15:13 | Reagovat

Popisek mi říká, že je tam chladná filozofická atmosféra. No, na to jsem zvědavá, jelikož filozofie je můj obor. A moc dobře znám atmosféru, kterou filozofie vytváří... Takže jdeme na to!

Víš co? Za filozofické bych to neoznačila, protože mi přijde, že tu jde spíš o vyjádření emočního a psychologického stavu hlavní postavy, ale překvapivě mi tahle záležitost nepřijde špatná. Skutečně. Nečekala jsem to. Pravda, nějaké gramatické, stylistické a interpunkční chyby bych našla, ale já je tu obvykle nekomentuji (pokud mě povídka vyloženě nenaštve tím, jak je hloupá). Ráda ti je odpustím za to, že es skutečně snažila a napsala něco, za co se nemusíš vůbec stydět.

Myslím, že tohle byl dobrý nápad a líbilo se mi, že jsi to nezakončila obvyklým: „A pak se probudil.“ Protože se mi nelíbí, když autor ve všech případech obhájí chování své hlavní postavy, aby z toho vždycky vyšla jako správný člověk. Takové konce nepřekvapují, ale skoro vždycky zkazí atmosféru. Myslím, že spousta autorů zůstane rozpolcena mezi příběhem vnitřní zrůdy (když to tak řeknu... myslím zkrátka mezi zobrazením toho v nás, k čemu se nechceme znát a předstíráme, že to tam není), který je pro čtenáře vždy velmi poutavý, a který v nich zanechává (pokud je dobře napsaný) hluboký dojem a mezi potřebou, která nám říká, že dobro vždy vítězí. Gratuluju, ty ses tomuhle vyhnula. Vybrala sis stát přesně tam, kam bych si stoupla i já – ukázala jsi obojí. Ukázala jsi lidské selhání a utrpení, které si hlavní postava způsobila zkrátka jen tím, že dala průchod tomu špatnému v sobě a to dobré jí to pak dalo „sežrat“.

Líbilo se mi to, zapne to v člověku alespoň nějaké myšlenky. Takže jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama