Vítám Tě na Lp-s!
Tento server je rozdelen na dve casti:

je misto, kam vkladame nase recenze i ruznorode ukazky knih, dokonce i odkazu ke stazeni (predevsim z ulozto) a dalsi odkazy na jine literarni servery, informacni servery o knihach, atd.

Jednotlivymi prispevky o knihach chceme nase knihy nejen pozvednout, ale take o nich debatovat, jak to ma v Ctenarskem klubu byt. Tak hura do komunikace, sdileni spolecneho konicku a opevovani knih, na ktere jen tak nezapomeneme ci primo kritiku ctiva, ktere uz nikdy nechceme do ruky, natoz do mysli.
Nase ctenarska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Literarni server pro vsechny amaterske autory, kteri radi ctou, pisi a vytvareji sve fantasticke svety. Muzete se k nam pridat a prispet se svym dilem, anebo se jen kochat nasimi dily a dat nam kritiku ci pochvalu. Autori Lp-s jsou schopni prijmout cokoliv a jejich fantazii se meze nekladou. Je tu velke mnozstvi romanu, povidek a dalsich literarnich textu a stale pribyvaji!
Nase autorska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Upozornění:
- Příspěvky jsou chráněny autorským zákonem a jakékoliv kopírování a prezentování je porušení zákonu.
- Na tomto serveru nenajdete zadny e-book ke stazeni, mimo tech amaterskych.

Zakladatelka literarniho serveru a ctenarskeho klubu: Chensie Ips
Adminka, spoluresitelka a podporujici prava ruka, ktera se velkou casti a napady podili, jak na Ctenarskem Klubu, tak i literarnim srveru: Sue Wish
Za uzasny desing blogu dekujeme nasi autorce ChestarNut!

Mohu získat ztracené? - 3. kapitola

17. prosince 2012 v 9:00 | Spolupráce autorek ChestarNut a Emi* |  Mohu získat ztracené? - autorky ChestarNut a Emi*
U vchodu jsme potkali tu gorilu, která nás tam odpoledne nechtěla pustit. Tentokrát nic neříkal a mávl rukou, ať jdeme, tak jsme šli. Já a Mike jsme prošli, ale Chaze zastavil.
"Ty kreténe! Já sem tu s nima! Koukej mě tam pustit!" zavřeštěl Chaz, tak jsme se otočili a viděli ho připlácnutého na Simonovi. Vypadalo to dost komicky, tak jsme se dali do smíchu.
"To mi jako nepomůžete?" obořil se na nás Chaz a nahodil takový zvláštní výraz. Bylo to něco mezi obličejem uraženého rozmazleného děcka a děcka prosícího o bonbon, což v nás vyvolalo další smích. Mike se skácel na zem a z toho smíchu už chytal křeče do břicha.
Chaz se urazil a odešel se slovy: "Seru na vás, volové!" Mike se přestal smát, protáhl se kolem Simona a pádil za ním.
"Chazy!" volali jsme, ale on nikde. Nakonec jsme si udýchaně sedli na lavečku a přemýšleli, kde by ten hňup mohl být.

Pak na mě zezadu něco šáhlo a já se šíleně leknul. Byl to Chester a dostal z toho výtlem.
"Pojď, ty hovado. Jdeme za Joem," řekl jsem mu s předstíraným vztekem. Došli jsme ke klubu. Simon si zrovna prokřupával prsty. Nás dva pustil, ale Cheze pustit nechtěl. Asi deset minut jsme mu vysvětlovali, že je tam s námi a že Joe ho zná taky. Nakonec ho tedy pustil.
"Ty krávo!" ohodnotil klub Chester. Já měl stejný pocity. Tohle je teda luxusní klub. Joe tam ještě nebyl. Místo něj tam byl nějaký hodně mladý DJ. Všichni tři jsme šli k baru a objednali si panáka.
"Hej takhle náhodou nejste Mike, Chester a Rob?" zeptal se nás barman.
"Jo jsme. Proč?" odpověděl Mike.
"Joe vám vzkazuje, že dneska pijete zadarmo. On totiž dneska oslavuje."
"A co oslavuje?"
"Ale… náš pan Truler před týdnem zemřel a odkázal klub Joeovi. Dozvěděl se to dneska. Takže si to může dovolit," řekl nám barman. Zajímavé. Byli jsme tam asi půl hodiny a potom ten mladý týpek uvedl DJe.
"A teď už konečně přijde vámi všemi milovaný Mr. Hanh!" zařval do mikrofonu a Joe to rozjel. Šli jsme ke stupínku s mixákem. Všiml si nás a usmál se na nás.

Chvíli tam nesmyslně kroužil deskama, moc se mi to nelíbilo, ale pak tam zamixoval začátek Somewhere I Belong a začal mluvit do mikrofonu.
"Tak co lidi, poznali jste to?" zeptal se.
"Jo!" zařval jeden týpek, "to bylo od Linkinů!"
"Jasně," potvrdil mu Joe a koukl na nás. Ten týpek se podíval na nás, a začal se procpávat davem směrem k nám.
"Hej! Vy ste Mike, Rob a Chaz, ty bláho, bych vás už nepoznal," vyvalil oči ten klučina a pak nás poprosil o podpisy. Byl to krásnej pocit. Chester byl uplně mimo, bylo vidět, jak mu tohle chybělo a jak to s ním teď zamávalo. Byl jsem rád, že nás ten kluk poznal, ale zároveň mě mrzelo, že byl jediný, kdo nás poznal.
Potom se nás zeptal, kde jsou ostatní. Když jsme mu řekli, že nevíme, nahodil udivený výraz.
"Nojo, vy ste se vlastně pohádali co?" zeptal se. My mu na to kývli. Klučina potom odešel a my šli k baru. Dali jsme si panáka a pozorovali Joea. Vypadalo to, že je hodně oblíben, protože lidi křičeli a tancovali o sto šest. Po další půlhodině si Joe udělal přestávku a šel za námi.
"Doufám, že jste se Simonem neměli problém. Je to opičí hlava s mozkem pštrosa," zeptal se nás. My jsme vyprskli smíchy. Na Joeovy hlášky nikdo nemá. Pět minut tam s námi seděl a potom zase lítnul k mixáku a dal se do práce. Chester do sebe začal nalívat hodně alkoholu, proto jsme ho odtáhli od baru a posadili na gaučík v rohu místnosti. Přece jenom tenkrát se dost často opíjel. Ani nevíme jak, najednou byly čtyři hodiny ráno a klub zavíral. Všichni odešli, ať už po svých nebo byli odtaženi a Joe šel za námi. Skácel se do křesílka a unaveně ale přesto šťastně na nás koukal. Byli jsme tam asi do šesti, než jsme si všechno řekli a potom nás skolil spánek a šli jsme dom.

Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale ráno sem se vzbudil vedle Chestera na gauči v Mikeově obyváku. Chester řezal motorovku, tak sem se s vědomím, že už neusnu, vyhrabal zpod deky a šel do kuchyně, kde byla Anna.
"Ahoj Anni, jak ses vyspala?"
"Myslím, že určitě líp než vy tři," zasmála se. Teprve teď sem si všiml, že má na sobě zástěru a že tu něco nádherně voní, tak mě napadlo, že se kouknu, kolik je hodin. Byli dvě odpoledne.
"Mike ještě spí?"
"Jo, jestli se to mu dá říct spaní, tak jo. No co je? Řeže ještě víc než Chester," vysvětlila, když viděla můj nic nechápající výraz. Oba Jsme se zasmáli, a pak jsem se jí zeptal, jestli chce s něčím pomoct.
Poté co jsem Anně pomohl uklidit nádobí a uvařil si kafe, jsem si sedl na židli a koukal do zdi. Ten kluk mi nějak nemohl vylézt z hlavy. Pořád jsem musel myslet na to, jak za námi přišel.
"A kde máte zbytek."
"No, my vlastně ani nevíme."
"Nojo, vy ste se vlastně pohádali co?"
Ve tři hodiny odpoledne vylezl z ložnice Mike. Podíval se na mě, na Chestera a zavrtěl hlavou. Vlepil pusu Anně a dal si kafe.
"Chester příšerně chrápe," prohlásil.
"Ty máš co říkat, zlato," řekla mu Anna.
"Co? Já přece nechrápu. Nikdy jsem nechrápal!" bránil se Mike s úsměvem.
"No jasný… jen poslední dva roky že?" popichovala ho Anna. Potom se vzbudil Chester.
"Fuj, je mi blbě," řekl, když přišel do kuchyně a vypil zbytek mýho kafe. Nějak mi to nevadilo. Pořád jsem přemýšlel o tom klukovi.
"Hej ani jsem se skoro neuměl podepsat, když ten kluk včera chtěl autogram. Dlouho jsem se nepodepisoval," vyrušil mě z přemýšlení Chester.
"To já taky ne," přitakal jsem mu.
"Chtěl bych vrátit ty starý božský časy," povzdechl si Chester.
"Kéž bysme se tehdy nepohádali. Proč ta hádka vlastně začala?" zeptal se Mike.
"Ani nevim," řekl jsem a snažil se vzpomenout si, co se to ten den vlastně dělo, ale mozek mě nějak neposlouchal.
"Za to sem mohl já," řekl potichu Chester.
"Jak to? Co si udělal tak hroznýho?" zeptal jsem se udiveně. Mike se zarazil, asi mu to došlo, ale já byl furt mimo.
"Tenkrát, " začal Chaz, "jsem na posledním koncertě zapomněl texty. Během Crawling, Somewhere I Belong, Leave Out All The Rest a No More Sorrow jsem stál a koukal na lidi."
"To byl ten koncert, kterej sme skončili dřív," bliklo mi v hlavě.
"Jo. V šatně jsem se do Chaze pustil. Seřval jsem ho jak malý mimino," přiznal Mike.
"Zapomněl jsem je, protože jsem byl tak trošku zhulenej. No, trošku víc. Je mi to líto," pokračoval Chester. Mike se poškrábal na hlavě.
"To teď neřeš. Co se stalo, stalo se. Teď bysme se měli zajímat o jinou věc. Musíme najít Brada a Davida. Potom můžeme něco řešit," prohlásil a všichni jsme souhlasili. Po pozdním obědě jsme vyrazili po restauracích. Byli jsme už strašně uchození a Brad pořád nikde.
"Já už nemůžu! Pořád mi něco přikazujete a já už nemůžu! Jsem číšník a ne slouha! Nebudu dělat práci, kterou dělat nemám! Končím!" uslyšeli jsme, když jsme seděli na obrubníku před restaurací Fokus. Rozlítly se dveře a vyšel Brad. Mysleli jsem, že náš šálí zrak ale byl to opravdu on. Naštvaně zahodil příručník, popadl kamínek, který ležel na zemi a mrsknul jím do skleněných dveří. Naštěstí se nerozbily.
"Brade!" zavolali jsme všichni tři. Brad se rozhlídnul a uviděl nás. Vykulil oči, zatřepal hlavou a potom, když se ujistil, že nejsme přelud, nás vyfakoval.
"Brade, počkej!" zavolal na něj Mike. Brad se dal do chůze a rychlým krokem odcházel. Volali jsme na něj, běželi za ním, ale měli jsme smůlu. Nechtěl s námi mít nic společného.

Když už jsme ho skoro měli, skočil do auta a ujel. Tak jsme se vrátili zpátky do té restaurace a neodešli, dokud nám majitel nedal Bradovu adresu. Chaz se s ním málem porval, protože ten chlapík nám ji za nic na světě nechtěl dát. Chazzy se naštval, vyhrnul rukávy, zatnul pěsti a celý zrudl nasraností. V tu chvíli z toho hňupa vylítla adresa: Black Street 58. Tohle bylo vše, co jsme potřebovali, a tak si Chaz zase ty rukávy dal dolů a odešli jsme. Došli jsme na danou adresu a zazvonili. V kecafonu se ozval Brad:
"Kdo je to?"
"Ehm… pošta!" Vychrlil ze sebe rychle Mike.
"Pošta? Nečekám žádnou poštu," odpověděl Brad. Mike nevěděl, co má říct. My na něj zírali a kývali na něj, ať něco řekne.
"No adresa sedí a vypadá to na ženské písmo. A navíc ten dopis voní po parfému," vyhrkl Mike. My málem chcípli potlačovaným smíchem.
"Hm. Mikeu odkdy děláš pošťáka?" zeptal se Brad.
"Jaks mě poznal sakra?" nechápal Mike.
"Tebe poznám vždycky. Teď se všichni otočíte, odejdete a už se sem nevrátíte," odpověděl Brad a vypnul kecafon.
"Tak to teda ne!" zařval Mike a rukou se opřel o zvonek. Po půl hodině vylezl Brad celý nasraný, pozval nás dovnitř, ale nemluvil s námi.

Uvnitř to měl fakt hezký. Ale bylo tam ticho.
"Ehm… jak se vlastně pořád máš?" zeptal jsem se ho opatrně.
"Celkem dobře. Co vy?" zeptal se pohrdlivě.
"Bez tebe a Phiho dost mizerně," řekl za nás za všechny Mike.
"Hm…" a zase bylo ticho.
Seděli jsme tam potichu a jen na sebe zírali. Když už to bylo pět minut, Chester to nevydržel.
"Tak do prdele budeš s náma mluvit nebo co?" řekl naštvaně.
"A co myslíš? Sedíme tu už pět minut potichu. Vážně myslíš, že s váma chci mluvit? Vzal jsem vás dovnitř jen proto, že si mi Mikeu visel rukou na zvonku. Tak jsme si popovídali a teď jděte. Musím si sehnat novou práci," řekl pohrdavým hlasem.
"Nevíš aspoň, kde je Phi?" zeptal jsem se ho.
"Phi? Ten si žije v Austrálii s klokanama. Tak už jděte," odpověděl mi a vykopnul nás z bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama