Vítám Tě na Lp-s!
Tento server je rozdelen na dve casti:

je misto, kam vkladame nase recenze i ruznorode ukazky knih, dokonce i odkazu ke stazeni (predevsim z ulozto) a dalsi odkazy na jine literarni servery, informacni servery o knihach, atd.

Jednotlivymi prispevky o knihach chceme nase knihy nejen pozvednout, ale take o nich debatovat, jak to ma v Ctenarskem klubu byt. Tak hura do komunikace, sdileni spolecneho konicku a opevovani knih, na ktere jen tak nezapomeneme ci primo kritiku ctiva, ktere uz nikdy nechceme do ruky, natoz do mysli.
Nase ctenarska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Literarni server pro vsechny amaterske autory, kteri radi ctou, pisi a vytvareji sve fantasticke svety. Muzete se k nam pridat a prispet se svym dilem, anebo se jen kochat nasimi dily a dat nam kritiku ci pochvalu. Autori Lp-s jsou schopni prijmout cokoliv a jejich fantazii se meze nekladou. Je tu velke mnozstvi romanu, povidek a dalsich literarnich textu a stale pribyvaji!
Nase autorska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Upozornění:
- Příspěvky jsou chráněny autorským zákonem a jakékoliv kopírování a prezentování je porušení zákonu.
- Na tomto serveru nenajdete zadny e-book ke stazeni, mimo tech amaterskych.

Zakladatelka literarniho serveru a ctenarskeho klubu: Chensie Ips
Adminka, spoluresitelka a podporujici prava ruka, ktera se velkou casti a napady podili, jak na Ctenarskem Klubu, tak i literarnim srveru: Sue Wish
Za uzasny desing blogu dekujeme nasi autorce ChestarNut!

Sen skutečností (1. část) - Vercza

17. prosince 2012 v 15:00 | Vercza |  Romantické povídky
Krátký romantický příběh, kde se hlavní hrdinka Verča na koncertě seznámí se skupinou Linkin Park. Zamiluje se a potom už jde vše ráz na ráz. Děj popisuje zamilované zážitky, a i když vše není růžové, nakonec se Rob rozhodne, že chce žít svůj život jen s ní.


Konečně jsem se dostala na koncert svojí nejoblíbenější kapely Linkin Park. Naštěstí se mi podařilo dostat doprostřed první řady, tak jsem měla krásnej rozhled přes celý pódium. Každou minutu, než LP měli přijít, se atmosféra zhušťovala.
Na pódium jako první přišel Joe a začal scratchovat.
Pak si za bicí sedl Rob a pak naběhl Brad a Phoenix.
A pak přiběhl Chester s Mikem.
Asi po čtvrté písničce se Mike rozběhl k publiku, aby mohl podávat ruce. Jakmile přišel ke mně, podal mi ruku, ale jen tak mě nepustil. Zadíval se na mě, jako by mě znal, pak se usmál a utekl na pódium (doufám, že se mě nelekl a proto taky rychle vystartoval =) ).
Asi tak po dvanácté písničce se Mike zadíval do publika a naše kukadla se střetla. Půlku písničky jsme se na sebe koukali a usmívali jako blbí =), ale z ničeho nic jsem ve svým pravým ramenu ucítila bodnutí.
Vytřeštila jsem oči.
Mike očividně znervózněl, ale nedal na sobě nic znát.
Chytla jsem se rukou za tu ránu, dala ji sobě před oči a pak dlaň ukázala Mikeovi. Pak jsem omdlela a nic si nepamatuju.
Ta dlaň byla celá od krve.
Nějakej hajzl měl u sebe nůž a bodl mě.
Pak si pamatuju nemocnici.
Probudila jsem se a myslela jsem si, že se počůrám bolestí. Měla jsem celý rameno zafačovaný. Posadila jsem se a rozkoukávala jsem se a matně jsem vzpomínala, co se stalo. Chvíli jsem měla jakoby díru v hlavě, ale pak jsem si vzpomněla. Podívala jsem se nalevo, kde byl stolek a na něm byl nádhernej pugét růží. Čuchla jsem si k nim, ale něco mě bodlo do nosu.
Byla tam malá obálka.
Tu jsem fakt stěží otevřela a přečetla si ji.
Bylo tam:
Veronice od Linkin Park
Tož, to jsem málem spadla z postele. Přečetla jsem si to snad sto krát. Za chvíli jsem z nemocničního balkonu uslyšela zakašlání. Hrklo ve mně. "Snad tam není nějakej úchyl!" řekla jsem si. Zavolala jsem: "Haló. Kdo tam je?" Uslyšela jsem takový pajdavý zvuky.
Ten můj úchylák byl Mike. Přišel k mojí posteli. Byl nevyspanej, bledej s kruhama pod očima. "Ahoj, Verčo. Jak se cítíš? Doufám, že líp," řekl.
"Ahoj. No, jde to, ale bolí mě ruka. Ty jsi poslední, koho bych tady čekala," řekla jsem.
"Ne, fakt? Jo, jsou tady i kluci, ale Dave nemá rád nemocnice, tak se šel s Chazzem, Bradem a Joem projít po parku. Jinak Rob tady zůstal se mnou. Musel se jít vyčůrat. Prej, že by to pustil."
Začala jsem se smát, protože jsem si představila, že se Rob polulal.
Mike se taky začal smát. Asi mu docvaklo, co jsem si představila.
"A co se ti stalo s nohou?" zeptala jsem se ho.
On mi pak řekl, že jak jsem omdlela, tak za mnou skočil do obecenstva, ale nějak se zahákl a s kalhotama si roztrhl i nohu. "Jo a toho parchanta, co tě bodnul, chytili u východu. Je teď ve vazbě. A jsou i zažalovaný ty lidi, co prohledávají u vchodu, za nepozornost," řekl Mike a dodal: "Za chvíli by měl přijít doktor s lékařskou zprávou, jestli nemáme otravu krve."
"Neboj se. Určitě to bude v poho," ozvalo se ode dveří.
Byl to Rob. Strašně mu to slušelo.
Měla jsem chuť se propadnout do země. Protože jsem vypadala strašně. Rozcuchaná, bledá ze ztráty krve. Prostě horor.
"Ahoj. Jsem Rob." A podal mi pravou ruku.
Chvíli jsem byla jako v Jiříkově vidění.
Pak rychle přehodil pravou ruku za levou, protože uviděl, že s tou svojí pravačkou nehnu.
"Čau. Jsem Verča." A podala jsem mu ruku.
"Tak, jak je? A co ty kytky. Líběj se ti?" řekl Rob.
"Jo. Strašně moc se mi líběj. Jsou nádherný. Děkuju moc. Takový jsem nikdy nedostala, ale velkej problém jsem měla s otvíráním obálky," usmála jsem se.
"No, to jsem trocha nedomysleli." Začal se Rob drbat za uchem a smál se.
Ozvalo se zaťukání a vešel doktor. Úsměv od ucha k uchu: "Tak mám pro Vás dvě dobré zprávy. Ta první je ta, že nemáte otravu krve a ta druhá… No, to si radši přečtěte sami. A abych nezapomněl. Veroniko, Vás si tady necháme tak tři týdny a pane Shinodo, nemáte to tak strašné, ale zůstanete tu taky tak tři týdny. Ano?" řekl doktor a odešel.
"Já taky pudu, ať si to můžete v klidu přečíst. A Mikeu… Donesu ti kafčo. Ti bodne jako sůl," řekl Rob a odešel.
Tak.
Já a Mike jsme se začetli.
Byly tam všelijaký doktorský hatlamatilky a pak tam bylo z důvodu ztráty krve a obavy o otravu krve jsme byli nuceni udělat rozbor krve a vy a pan Shinoda máte stejnou strukturu, tak jste pravděpodobně příbuzní.
Nemohla jsem tomu věřit.
A Mike zřejmě taky ne.
Koukla jsem se na něho a leskly se mu oči, stejně jako mně, od slziček (ale doufám, že to u něho bylo štěstím, a ne proto, že by byl nešťastnej, že jsem jeho příbuzná =)).
Mike se na mě taky podíval a objal mě a říkal, že je to neuvěřitelný. "Můj děda pocházel z Evropy, ze Slovenska a vzal si rusku a ti měli moji mamku. Před tím nic moc nevím," řekl Mike.
"No, já mám babičku, která žila na slovensku a od šestnácti let žila tady, v ČR a ona odešla z domu, kdy jejímu nejmladšímu brachovi byly dva roky. A neslyšela už o něm. Tak možná takhle, že by?" řekla jsem.
Pak mě ještě jednou objal a v zápětí se otevřely dveře, a vystrčila se ruka plná čerstvě natrhaných kytek.
Poznala jsem, že je to Chazzova ruka, podle ohňů.
Vpochodoval jako voják, klekl k posteli a začal recitovat: "Milá slečno Veroničko, nesu Vám překvapeníčko, právě natrhané kytičky."
To se nedalo vydržet. Vybouchla jsem smíchy a se mnou celej pokoj. Takovou básničku nikdo nečekal.
Dal mi pak do náruče ty květiny.
Byly krásný.
Moc jsem mu poděkovala.
"Co vy dva tak bulíte? Jste se poprali nebo co?" řekl Joe.
"Houby poprali. Kluci, přečtěte si ty zprávy a uvidíte, proč brečíme," řekl Mike.
Tak kluci se taky začetli do těch zpráv a nevěřícně koukali na sebe a na nás s Mikeem.
"Ty vole. Tak to je nářez," zařval Chester.
"Teda, to je dost drsný. A jak dlouho si vás tady nechají?" zeptal se Brad.
"Doktor říkal, že tak tři týdny," odpověděla jsem.
Dobře jsme se bavili.
Pak přišla sestřička a říkala, že končí návštěvy.
Tak jsme se rozloučili s klukama a ve dveřích se ještě Phoenix otočil a celej zelenej řekl: "Verčo. Jsem rád, že jsem tě poznal, ale škoda, že zrovna v nemocnici. Ty já fakt nemám rád. Tak se měj. Ahoj."
"Jsem taky ráda, že jsem tebe a kluky poznala. Jste bezva. Tak ahojky," řekla jsem.
Sen skutečností
Dny ubíhaly jako voda.
Každej den jsme s Mikeem byli spolu.
Zeptal se mě, jestli s ním pojedu do L.A…
Taky za náma každej den chodili kluci, no, až na Phoenixe.
Ten spíš tak ob tři dny.
Sen skutečností
Nastal den odchodu.
Dokonale zdraví, sice s jizvami, jsme vyšli ven.
Mike se s klukama domluvil na tom, že se za tři dny uvidíme na letišti, že se mnou jede domů, ať si můžu zabalit kufry.
Kluci souhlasili.
Tak jsme nasedli do auta a jeli.
Byla sranda.
Pustil rádio a zpívali jsme si, sice sem tam falešně, ale užili jsme si srandy.
Přijeli jsme ke mně a zavolala jsem babičce, aby se přijela seznámit se svým prasynovcem. Mike si u mě udělal pohodlí, pustil televizi, a koukal, jak z jara na ty český rozhovory.
Tomu jsem se musela smát, protože se mě zeptal, jak tomu můžu rozumět. Pak jsem mu řekla, ať to přepne na Óčko, že tam je dobrá hudba.
Tak to přepnul a lekl se sám sebe, až vykřikl.
Hráli tam totiž Somewhere I belong.
Nevím sice, proč tak blbnul. Vždyť mu to tam sluší.
Asi za dvě hodiny přijela rodina a mamka.
Seznámili se s ním a pokecali.
Mamka měla strašný starosti, co mám s rukou a Mike s nohou.
Před půlnocí všichni odjeli a mamka řekla, že se staví ještě další den se s námi pořádně rozloučit.
Sen skutečností
Další den proběhl v pohodě.
Ukázala jsem Mikeovi moje město a mamka se s námi rozloučila a další den, brzo ráno, jsme zase vyjeli na letiště do Prahy.
Jak jsme dojeli, kluci nás z dálky vítali.
Přivítali jsme se a nastoupili do letadla.
Let byl celkem dlouhej.
Jakmile jsme přistáli, kluci se se mnou a Mikeem rozloučili.
Rob si se mnou ještě pokecal a domluvil se se mnou, že mě pozve některej den na zmrzku a pokecáme.
Tak pak jsme s Mikem odjeli k němu domů.
Hned jak jsme přijeli k baráku, přiběhla k nám Anna, dala pusu Mikeovi a mně podala ruku: "Už jsem se na tebe těšila. Samozřejmě i na tebe, Mikeu. Verčo, povídej všechno. Jak je v ČR a něco o sobě," vyhrkla Anna. Ta snad pět minut nezastavila pusu, ale byla v pohodě. Ukázala mi můj pokoj a domluvila jsem se s ní, že půjdeme poznávat krásy L.A.
Sen skutečností
Další den jsem přišla s Annou z města a u nich doma seděla rodina Shinodů.
Byla jsem nervózní, protože jsem nevěděla, o čem si mám s nimi povídat. Ale pak to ze mě spadlo a prokecali jsme celej den.
Sen skutečností
Dny zase utíkaly.
Jednou pro mě přijel Rob, ať jdu k němu domů, že mě chce naučit na bicí.
V nemocnici jsem pořád mluvila o hudbě a tak a že ho obdivuju…
Přijeli jsme k němu, on si sedl na sedačku a řekl: "Ty jo. Mně je nějak zle," řekl.
Přišla jsem k němu a dala mu ruku na čelo.
Ten měl snad třicet osm a půl stupně!
"Tak si lehni a já ti uvařím čaj," řekla jsem mu.
"Ne, to je dobrý. Nebudu tě tak zneužívat. Jsi tu přece na návštěvě. Fakt ti to nevadí?"
"Neblázni. Nevadí mi to," řekla jsem mu. Já byla ráda, že jsem s ním mohla být a starat se o něho. On je to takovej můj roztomilej fousatej méďa, řekla jsem si. Uvařila jsem mu čaj a řekla, že zítra za ním přijedu ho zkontrolovat. Tak jsem za ním pravidelně jezdila každej den a starala se o něj, dokud se neuzdravil.
Jak se uzdravil, ukázal mi, jak se hraje na bicí.
Pěknej nářez.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 24. září 2013 v 16:33 | Reagovat

Asi po čtvrté písničce se Mike rozběhl k publiku, aby mohl podávat ruce. Jakmile přišel ke mně, podal mi ruku, ale jen tak mě nepustil. Zadíval se na mě, jako by mě znal, pak se usmál a utekl na pódium (doufám, že se mě nelekl a proto taky rychle vystartoval =) ). – Ponechám stranou neoriginalitu námětu a upozorním na důležitou věc. Smajlící do povídek nepatří. Prostě ne. Už jsi někdy četla knížku, třeba nějakou z povinné četby ve škole, kde by v textu byli smajlíci? Určitě ne, viď? Navíc, copak jsi to za spisovatelku, když nedokáže něco tak jednoduchého, jako je usmívající se smajlík, vyjádřit slovy?

Půlku písničky jsme se na sebe koukali a usmívali jako blbí =), ale z ničeho nic jsem ve svým pravým ramenu ucítila bodnutí. – Zase smajlík. Navíc je dost nepravděpodobné, že by Mike koukal tak dlouho jen do jednoho místa – na jednu holku. Oni se totiž hudebníci taky musí soustředit na to, co dělají. A podle výpovědi mnohých z nich vůbec nevnímají tváře v publiku. Ví, že jsou tam fanoušci, ale to je také všechno.

Chytla jsem se rukou za tu ránu, dala ji sobě před oči a pak dlaň ukázala Mikeovi. Pak jsem omdlela a nic si nepamatuju.
Ta dlaň byla celá od krve.
Nějakej hajzl měl u sebe nůž a bodl mě. – Takže... Byla jsi někdy na koncertě? A ke všemu na koncertě velikosti toho, který běžně pořádají Linkin park? Pokud ano, pak jistě víš, že nikdo dovnitř nemůže projít bez kontroly. A ta se týká především takových věcí, kterými je možno ublížit člověku. Nůž by dovnitř nikdo nedostal. To by musel mít hodně promyšlené. Ale pak... proč by to vůbec dělal? Aby bodal do holky, co ji ani nezná? Nesmysl, že jo?

"Snad tam není nějakej úchyl!" řekla jsem si. Zavolala jsem: "Haló. Kdo tam je?" Uslyšela jsem takový pajdavý zvuky. – Je přece v nemocnici, proč by tam měl být úchyl? Fakt tohle někoho napadne?

Začala jsem se smát, protože jsem si představila, že se Rob polulal. – Tobě ještě nebylo víc než 13, viď?

On mi pak řekl, že jak jsem omdlela, tak za mnou skočil do obecenstva, ale nějak se zahákl a s kalhotama si roztrhl i nohu. "Jo a toho parchanta, co tě bodnul, chytili u východu. Je teď ve vazbě. A jsou i zažalovaný ty lidi, co prohledávají u vchodu, za nepozornost," řekl Mike a dodal: "Za chvíli by měl přijít doktor s lékařskou zprávou, jestli nemáme otravu krve." – Neni nic lepšího, než skočit na omdlenou divačku. To jí asi hodně pomohl. Už jen protože když slavnej skočí do publika, lidi se k němu nahrnou, a tak by ji logicky ušlapali. Navíc, takováhle nepozornost by se opravdu jen tak nestala. Ale oceňuju alespoň to, že tě napadlo se o tom zmínit.

Ozvalo se zaťukání a vešel doktor. Úsměv od ucha k uchu: "Tak mám pro Vás dvě dobré zprávy. Ta první je ta, že nemáte otravu krve a ta druhá… No, to si radši přečtěte sami. A abych nezapomněl. Veroniko, Vás si tady necháme tak tři týdny a pane Shinodo, nemáte to tak strašné, ale zůstanete tu taky tak tři týdny. Ano?" řekl doktor a odešel. – Takže, doktor se jí ani nezeptá, jak se cítí? To je obvykle to první, na co se ptají, když ležíš v nemocnici. A proč by tam Mike měl zbytečně zůstávat tři týdny, když to nemá strašné? Co bude s dalšími koncerty atd.?

Já a Mike jsme se začetli.
Byly tam všelijaký doktorský hatlamatilky a pak tam bylo z důvodu ztráty krve a obavy o otravu krve jsme byli nuceni udělat rozbor krve a vy a pan Shinoda máte stejnou strukturu, tak jste pravděpodobně příbuzní.
Nemohla jsem tomu věřit.
A Mike zřejmě taky ne. – Ani já tomu nevěřím, protože je to blbost. Na určení příbuzenství existují samostatné testy, o které si musíte zažádat. Nikdo vám je jako standard dělat nebude. A už vůbec nikdo nebude z legrace jen tak dělat testy DNA, jestli náhodou náhodná fanynka není příbuzná zpěváka, kterého nemůže osobně znát. Tohle z běžného krevního testu nevyčtete. Ani neměli důvod je porovnávat. Do laboratoře ty vzorky putují asi tak s tisícem dalším, u každého je určené, jaký test se na něm bude dělat – nic navíc. A pak se pošlou zase výsledky k doktorovi. Takže prostě blbost.

Možná by taky neškodilo vzít na vědomí, že Linkin park jsou Američani a mluví v tu chvíli tedy anglicky. Ne, tím nechci říct, že bys to měla psát anglicky, ale že doktor by měl vypovědět o jejich diagnóze jí česky a jemu anglicky. A taky, že jí asi těžko budou říkat Verča a Veronička. Prostě by jí říkali Veronika. Maximálně Nika nebo Nicky.

Asi za dvě hodiny přijela rodina a mamka. – A ti se za ní vůbec nezastavili. Protože když vám pobodají dceru, ani za ní nepřijdete do nemocnic. To je snad jasné, ne?

Ona jen tak odjede do USA? Nechodí do školy ani do práce? Nic nemusí zařizovat?

A proč je to vůbec tak zkratkovité? Přijde mi to jako náhodný shluk několika nápadů, ale vůbec nemůžu poznat, o čem že to má být? Jak nějaká holka náhodou zjistí, že je příbuzná Mikea Shinody a odjede žít do USA?

Jednou pro mě přijel Rob, ať jdu k němu domů, že mě chce naučit na bicí. – Proč by to dělal? Člověk by řekl, že jako jeden z nejznámějších bubeníků na světě má práce i bez toho dost. Navíc jsem nepostřehla, že by se Veronika zmínila, že se chce naučit hrát na bicí, jen že má ráda hudbu a obdivuje ho. To jsou dvě různé věci.

Přijeli jsme k němu, on si sedl na sedačku a řekl: "Ty jo. Mně je nějak zle," řekl. – Tak schválně, co je tu blbě? Jo, máš tam dvakrát „řekl“.

Ten měl snad třicet osm a půl stupně! – Má místo ruky teploměr, že to ví takhle přesně?

2 Ayako Ayako | 21. června 2015 v 22:17 | Reagovat

Pane bože.. Ty fakt nejsi normální (slečna náročná) Tohle je povídka!! A má skvělej příběh a je i skvele napsanej. Nemela bys jen kritizovat malickosti bez kterých by povídka nesla napsat.. Me se příběh moc líbí, je originální a i vtipny :) Navic Linkin park je moje oblíbená skupina.. Prosím pokracuj jeste v psaní :) Moc, moc se mi líbí.. A těším se na pokračování. A jsem si jista ze nejsem jediná..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama