Vítám Tě na Lp-s!
Tento server je rozdelen na dve casti:

je misto, kam vkladame nase recenze i ruznorode ukazky knih, dokonce i odkazu ke stazeni (predevsim z ulozto) a dalsi odkazy na jine literarni servery, informacni servery o knihach, atd.

Jednotlivymi prispevky o knihach chceme nase knihy nejen pozvednout, ale take o nich debatovat, jak to ma v Ctenarskem klubu byt. Tak hura do komunikace, sdileni spolecneho konicku a opevovani knih, na ktere jen tak nezapomeneme ci primo kritiku ctiva, ktere uz nikdy nechceme do ruky, natoz do mysli.
Nase ctenarska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Literarni server pro vsechny amaterske autory, kteri radi ctou, pisi a vytvareji sve fantasticke svety. Muzete se k nam pridat a prispet se svym dilem, anebo se jen kochat nasimi dily a dat nam kritiku ci pochvalu. Autori Lp-s jsou schopni prijmout cokoliv a jejich fantazii se meze nekladou. Je tu velke mnozstvi romanu, povidek a dalsich literarnich textu a stale pribyvaji!
Nase autorska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Upozornění:
- Příspěvky jsou chráněny autorským zákonem a jakékoliv kopírování a prezentování je porušení zákonu.
- Na tomto serveru nenajdete zadny e-book ke stazeni, mimo tech amaterskych.

Zakladatelka literarniho serveru a ctenarskeho klubu: Chensie Ips
Adminka, spoluresitelka a podporujici prava ruka, ktera se velkou casti a napady podili, jak na Ctenarskem Klubu, tak i literarnim srveru: Sue Wish
Za uzasny desing blogu dekujeme nasi autorce ChestarNut!

Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí - autorka Akasha

19. prosince 2012 v 11:00 | Akasha |  Romantické povídky
Středně dlouhý příběh, kde je život opravdu boj a hlavní hrdinka se rve zuby nehty o své místo na slunci. Pomocnou ruku jí podá Chester Bennigton, který při ní stojí děj se, co děj. Jeho přátelství drží hlavní hrdinku nad vodou a pomáhá jí přežit i ty nejhorší situace.


Sedím na posteli, zachumlaná do deky a po tvářích mi stékají slzy. Slzy bolesti a beznaděje. Už celej tejden. Podělaně dlouhej tejden sem chodí a ubližuje mi. A vždyť to začalo tak nevinně…
Přesně v den mých šestnáctých narozenin si na mě můj otec konečně vzpomněl. Po třinácti letech mu došlo, že má dceru.
Ale teď bych byla radši, kdyby žádnou dceru neměl, kdyby si vůbec nevzpomněl a kdyby zůstal s tou ku*vou, kvůli které nás s mámou opustil.
A před týdnem se vrátil.
Byla jsem zrovna na hřbitově donést mámě čerstvý kytky a najednou ke mně přijde cizí chlap a řekne: "Ahoj Ash…"
Nechápavě se podívám. Co chce? A kdo vůbec je?
"…ehm… byly ti tři roky… víš… já…"
Hrkne ve mně, nejsem schopná vypravit ze sebe jediný slovo. Nevím, co mám dělat, jestli utéct nebo mu vrazit nebo dělat mile překvapenou. Rozhodnu se pro třetí možnost, ale vím, že to není to, co opravdu cítím.
"Chtěl jsem ti popřát k narozeninám…"
Hm…to si vzpomněl brzo…
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí
Pomalu odemykám dveře a vcházím do svýho bytu. Vlastně to není můj byt. Patří mé opatrovnici, která mě sem šoupla, aby se o mě nemusela starat a tak mi vždycky jenom přinese peníze.
On je za mnou.
"Dáš si něco? Kafe, čaj…" zeptám se.
"Ne, díky, dlouho se tu nezdržím." Zakroutí hlavou.
Jdu se do pokoje převlíct, ale najednou se otevřou dveře. "Tati?"
Ten, kdo stojí ve dveřích, není táta.
Nemůže to přece být ten chlápek, kterej si se mnou před chvílí ještě celkem v klidu povídal. Couvám před jeho nenávistným pohledem.
"Tvoje matka byla ku*va a ty na tom beztak nejseš o nic líp." A hypne do mě až zakopnu o postel a můj pád ztlumí polštář.
"Co po mě chceš?!?" Snažím se nedávat najevo svůj strach.
Chytne mě za rameno a před očima se mi zatmí.
…dneska už tu byl zase. Ještě pořád cítím ty dotyky a slyším ten hlas, kterej mi vyhrožuje: "Jestli to někomu řekneš, zabiju tě!"
Zabiju tě… zabiju tě… zabiju tě…
Ta slova se mi rozléhají v hlavě jako úder zvonu a víčka mi těžknou…
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí
Do pokoje mi svítí letní slunko, které mě probouzí spolu s drnčením budíku. "Sakra! Zase pozdě, debile!"
Hodím na sebe oblečení a valím do školy. Už je po zvonění a po chodbách je úplný ticho. Zase poslouchat ty kecy:
"Je pět minut po zvonění! Jaká výmluva bude dneska?"
Obracím oči v sloup a sedám si do poslední lavice. Jakžtakž přežiju den ve škole a konečně zvoní. Všichni už jsou pryč a po chodbě se poflakuju jenom já a ňákej kluk. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla a nebýt jeho až nápadnýho vzhledu, ani bych si ho nevšimla.
Obličej má celej bílej, divím se, že se drží na nohou, je strašně hubenej. A ty černý vlasy, tmavě hnědý oči a černý oblečení to vše jen podtrhuje.
Heh, mohli bychom být dvojčata.
"Počkej!" zavolám na něj přes celou chodbu. "Ty seš tu novej? Nikdy sem tě tu neviděla."
Jde směrem ke mně. "Chm… přistěhovali jsme se s mámou s Phoenixu. Jinak, já jsem Chester," řekne smutným a tichým hlasem.
"Jo, Ash, těší mě." A pokusím se usmát.
Ale on se nesměje. Jen kouká svým a čokoládovýma očima do země.
"Je ti něco?" Opatrně se zeptám.
"Ne, v pohodě, jenom si musím zvyknout. To víš, první den… žádná sranda. Vypadá to, že tady asi nezapadnu," odpoví a sedne si na lavičku.
"Poslyš, školy mám už plný zuby, nechceš jít někam jinam?" navrhnu a Chaz souhlasí, tak jdeme do nedalekýho parku.
Rozebíráme všechno možný, školu, hudbu, lidi… a on se pak zeptá na to, čeho jsem se nejvíc bála. "A co tvoje rodina? Já žiju jenom s mámou, táta odešel před šesti rokama, to mi bylo jedenáct…"
Naprázdno polknu. "Máma… máma mi zemřela před dvěma lety a táta…" Sklápím obličej do dlaní. Sakra, teď nemůžu brečet.
Chester mě obejme kolem ramen.
Ne, prosím, ať na mě nesahá! Vysmeknu se mu a utíkám domů. Něco za mnou ještě volal, ale to už jsem neslyšela.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí
Vidím vcházet toho netvora, kterej si říká můj táta do domovních dveří.
To ne! Nemůžu jít domů! Začíná pršet, ale nějak mi to nevadí. Vracím se zpátky do parku. Cože?
Chester tam ještě sedí na lavičce.
"Promiň." Sednu si vedle něj a po tvářích mi stékají slzy a déšť.
"Ash…" Kouká se na mě svýma smutnýma a ustaranýma očima. "…nemusíš o tom mluvit, ale jen ti chci říct, že mi můžeš věřit."
Přisedla jsem si blíž, hlavu opřela o Chazovo rameno a začala vyprávět. O tom, jak od nás táta odešel, o smrti mé mámy a dokonce i o tom, co se dělo poslední týden v mým bytě.
Chazova reakce mě překvapila: "Vím, jak ti je… když se naši rozvedli, zůstal jsem u táty. On byl policajt - to víš, tvrdej chlap. Nadával mi, že jsem jak holka, protože brečím a já ho za to nenáviděl. A stejně tak ty jeho kamarády. Jeden z nich… byl u nás doma a něco s tátou řešili, ale pak táta musel na chvíli odjet a já tam s tím chlápkem zůstal sám a on…" Chester se rozbrečel a já vše pochopila. Ale jeho bledá a pohublá tvář skrývala ještě něco, ale já nedokázala odhadnout co.
…o měsíc později…
Ten netvor, říkající si můj táta, u mě už celej měsíc nebyl.
Možná věděl, že existuje někdo třetí, kdo o tom ví.
S Chazem jsem trávila kadou volnou chvíli a byl mým nejlepším kámošem a s jeho mámou jsem taky vycházela skvěle. Ale byla jedna věc, která mi vrtala hlavou - co je to ono o čem nevím?
Zrovna jsem se chtěla stavit pro Chaze, ale otevřela jeho máma a třesoucím se hlasem mi sdělila: "Chester se od včerejška neukázal doma. Nezavolal, prostě nic…" Snažila jsem se toho dozvědět, co nejvíc, ale víc než to, že ten den byl v hodně blbé náladě se mi zjistit nepodařilo. Měla jsem divnej pocit, že se Chazovi něco stalo. Vím, že byla hloupost ho jít hledat po celým Los Angeles, ale co jinýho mi zbejvalo. Kámoše neměl, nepřátele taky ne (teda alespoň žádný, o kterých bych věděla).
Park, bar a ostatní místa, kam jsme často chodili - nikde nic.
Smrákalo se a já, plná beznadějí, jsem si sedla na lavičku v jedné osamělé čtvrti a doufala, že je v pořádku, že je jenom u spolužáka. Najednou jsem ale uslyšela tiché zakašlání. Ozývalo se z křoví za mnou. Vyklepaná jsem sebrala poslední zbytky odvahy a šla se podívat co se děje. Nebýt stromu, u kterého jsem stála, asi bych ležela na zemi.
Na jakési pochybné matraci tam leží Chester! Bledší než obvykle, z jeho těla jako kdyby někdo vysál veškerou krev.
Proboha… Se slzami v očích se vrhnu k Chazovi a snažím se ho probrat.
On ale nevnímá a oči se mu zavírají.
"Ty idiote! Přece mi tu nemůžeš vytuhnout v náručí! Prober se!" Začíná se mě zmocňovat hysterie. Z kapsy vyštrachám mobil a za chvíli polomrtvého Chaze nakládají do sanitky.
"Přežije to???" Sotva zřetelně se zeptám jednoho ze záchranářů.
Jeho zoufalý výraz mi ale mnoho napovídá. "Nevím… budeme dělat, co je v našich silách." A dveře blikajícího vozu se zavírají.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí!
Měsíc uplynul a Chesterův stav se konečně začínal zlepšovat.
Prý se předávkoval drogami.
Cože? On a drogy? Možná to bylo to ono, co jsem nevěděla.
Když mi z nemocnice volali, že prý už se probral z hlubokého bezvědomí, padla na mě strašná nervozita. Měla jsem vstoupit do jeho pokoje, ale vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, co mám říct… Ash, to zvládneš, je to tvůj nejlepší a taky jedinej kámoš.
"Ahoj." Trochu rozpačitě ze mě vypadl pozdrav.
Chaz se jenom otočil a pousmál se.
Asi půl hodiny jsme na sebe koukali a pak jsem ze sebe vysoukala jediný slovo. "Proč?"
Další půlhodina úděsného ticha, který ale prolomil Chester. "Měl jsem štěstí, že nepůjdu sedět. Jenom na půl roku skončím v léčebně a pak musím začít znova," oznámil mi.
"Ku*va, to je mi jasný! Ale proč ses chtěl, ty magore, zabít?" zařvu na něj.
On se jen tak zničeně podívá do země a potom na mě. "Jel jsem v tom už hodně dlouho. Od tý doby, co mi ten kretén dělal ty hnusárny. Jak do toho jednou spadneš, není cesta zpátky, ale to ty nikdy nepochopíš. A tohle bylo jediný řešení jak se toho zbavit…"
No, ten to teď teda vyřešil. "Ty seš moula… buď rád, že tu seš. Jsou tu lidi, kteří tě mají rádi." A potichu pro sebe jsem dodala: "A víc, než rádi." A objala jsem ho kolem krku.
Celej se klepal. Zimou, strachem a možná i vztekem na sebe samotného.
Přitáhla jsem mu deku až k bradě a on spokojeně usnul.
Vypadal tak nevinně.
Kdo by ho neznal, tipl by, že tam leží maximálně tak se slepákem.
Na chvíli jsem usla v křesle a z té chvíle se staly dvě hodiny.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí!
Chester už byl vzhůru a celou dobu mě úpěnlivě sledoval. "Až teď jsem si uvědomil, co pro mě Ash znamenáš. Jsi nejen moje nejlepší kámoška, ale v podstatě i součást mýho života. Úžasná součást mýho zpackaného života, která přebije všechno to zlý, co mě potkalo…" A najednou se rozkašlal.
Dávivej kašel ne a ne přestat.
Přišla sestra a dala mu nějaký léky na uklidnění a Chaz zase usnul.
Tiše jsem si povzdechla… Proč to všechno muselo potkat zrovna jeho? A hlavou mi projela jeho slova, co teď řekl. Mrkla jsem na hodinky. "Sakra, to je hodin… musím valit…" Napsala jsem na kus papíru vzkaz:
"Chazy, přijdu večer, pa Ash…"
Za chvíli mi jel autobus ke spolužačce Tracy, měla jsem jí jít pomoct vybrat dárek pro jejího kluka. Ach jo, to bude otrava… proč zrovna já? Jako kdybych svých starostí neměla už dost.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí!
Po úmorným odpoledni jsem se konečně kolem osmé dostala za Chazem.
Seděl na posteli, v té noční košili nebo co to měl na sobě, celej rozcuchanej a ospalej.
Neubránila jsem se smíchu, protože vypadal šíleně komicky…
I on se začal smát a v ruce žmoulal vzkaz ode mě.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí!
Vypadá to jako happyend, ale po dalším měsíci, kdy už jeho stav o hodně lepší, nastoupil do léčebny, kde se měl úplně zbavit své závislosti.
Původní půlrok se protáhl na celej rok a za tu dobu se Chesterův stav hodně zhoršil - to prostředí ho psychicky deptalo, nechtěl jíst, ani moc nekomunikoval.
"Ash… chtěl bych ti něco říct…" začal Chaz mluvit při jedné mé návštěvě. "…už jsem tady dost dlouho a tak jsem si to v hlavě tak nějak porovnával… už jednou jsem ti říkal, že seš má nej kámoška, ale vím, že můj život je totálně v háji. Už nikdy to nebude stoprocentně v pohodě a já nechci, aby sis kvůli mně kazila i ten svůj. Už sem nechoď. Za dva týdny mě pustí a já někam zmizím a chci, abys na mě zapomněla. Zmizím z tvého života navždy a ty si najdeš přátele, který tě dokážou podržet a ne, jako teď, že spíš ty si přiděláváš starosti kvůli mně…" řekl až příliš klidným hlasem.
Já, trochu víc v šoku, jsem nebyla schopná ze sebe vypravit ani hlásku. Po chvilce mě konečně napadly vhodný slova: "Chazy… ale mně stojí za to si kvůli tobě ten život kazit. A je mi jedno, co mě to bude stát, ale já budu vždycky s tebou."
V tom přišla sestra dát Chazovi prášky na spaní.
Byla tu teď stejná situace, jako tenkrát v nemocnici.
Chaz usnul a já musela jít.
Znovu jsem napsala vzkaz.
"Nespolíhej na to, že se v tvým životě už neobjevím… pa, Chazy, miluju tě, Ash…"
Vyvalila jsem oči, co na papír, ale už nebyl čas na přemýšlení.
Návštěvní hodiny končily. Co se dá dělat, jednou se to dozvědět musel…
V léčebně jsem od té doby nebyla a ani jsem neměla odvahu se tam ukázat.
Život je boj, ale někdo ho vyhrát musí!
Konečně přišel den, kdy Chaze měli pustit ven, do obyčejného světa.
Do světa, kde na něj znovu číhalo spousta nebezpečí.
Seděla jsem v parku, přesně na té samé lavičce, kde jsme seděli v den našeho setkání. Byla jsem si jistá, že půjde přes park.
A jistota nezklamala.
V dálce se začala rýsovat hubená klučičí postava a cítila jsem, jak mě probodává pohledem.
Prošel kolem mě, jako kdyby se nic nestalo, ale po padesáti metrech se obrátil a chvíli nehybně stál.
Schválně jsem se koukala jinam a dělala, že ho nevidím.
Pomalu se přibližoval, až se posadil na druhej konec lavičky a prohlížel si mě, jako bych spadla z Marsu. Chester se usmál, přisedl si úplně ke mně a do ucha mi zašeptal: "Já tebe taky…" A dlouze mě políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama