Vítám Tě na Lp-s!
Tento server je rozdelen na dve casti:

je misto, kam vkladame nase recenze i ruznorode ukazky knih, dokonce i odkazu ke stazeni (predevsim z ulozto) a dalsi odkazy na jine literarni servery, informacni servery o knihach, atd.

Jednotlivymi prispevky o knihach chceme nase knihy nejen pozvednout, ale take o nich debatovat, jak to ma v Ctenarskem klubu byt. Tak hura do komunikace, sdileni spolecneho konicku a opevovani knih, na ktere jen tak nezapomeneme ci primo kritiku ctiva, ktere uz nikdy nechceme do ruky, natoz do mysli.
Nase ctenarska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Literarni server pro vsechny amaterske autory, kteri radi ctou, pisi a vytvareji sve fantasticke svety. Muzete se k nam pridat a prispet se svym dilem, anebo se jen kochat nasimi dily a dat nam kritiku ci pochvalu. Autori Lp-s jsou schopni prijmout cokoliv a jejich fantazii se meze nekladou. Je tu velke mnozstvi romanu, povidek a dalsich literarnich textu a stale pribyvaji!
Nase autorska skupina existuje na Fb - odkaz zde.

Upozornění:
- Příspěvky jsou chráněny autorským zákonem a jakékoliv kopírování a prezentování je porušení zákonu.
- Na tomto serveru nenajdete zadny e-book ke stazeni, mimo tech amaterskych.

Zakladatelka literarniho serveru a ctenarskeho klubu: Chensie Ips
Adminka, spoluresitelka a podporujici prava ruka, ktera se velkou casti a napady podili, jak na Ctenarskem Klubu, tak i literarnim srveru: Sue Wish
Za uzasny desing blogu dekujeme nasi autorce ChestarNut!

Můj táta - autorka Sugar

31. ledna 2013 v 15:00 | Sugar |  Realistické povídky
"Darjee, slez dolů chci s tebou mluvit." "teďka nemůžu." "dělej je to důležité" neochotně sejdu dolů, rodiče se přece musí poslouchat. "Co je?" huknu naštvaně, vyrušila mě z hraní na kytaru, už skoro jsem zahrála celý Toxicity. "Posaď se jeto důležité." Trochu mě znervózní, o co jde, je strašně vyklepaná. "Je na čase abys se dozvěděla pravdu." Odmlčí se, chci se jí zeptat o čem to mluví ale přeruší mě. "Pojedeš na takový prodloužený víkend do Kalifornie. Víš už jsem ti to chtěla říct dřív ale neměla jsem sílu. Nesmíš zapomínat, že tě mám ráda. Jde o to, že já nejsem zas tak úplně tvoje matka." V očích má slzy, dívám se na ní strašně vyděšeně, srdce už skoro nebije a dech se vytratil. "Jak to myslíš, že nejsi zas tak úplně moje matka?" "No víš kdysi jsem čekala dítě, narodilo se mrtvé. Byla jsem hodně nešťastná. Na pokoji semnou ležela ještě jedna budoucí matka, tvoje matka, říkala mi o tom, že dítě teďka mít nemůže, že tvůj otec je narkoman ale, že je pozdě na to myslet. Tehdy byli hodně mladí. Potom se mě zeptala jestli nechci vychovat to její dítě, že u ní by nemuselo přežít. Ona u porodu zemřela. Tvůj otec za mnou chodil skoro pořád, zezačátku si tě chtěl nechat ale věděl, že by se o tebe nemohl starat. Tak jsme se domluvili, že až ti bude dvacet, že ti to řekneme. Často si s ním volám, nemůžu ti říct kdo to je, prosil o to aby ti to mohl říct sám. Souhlasila jsem s ním, jenomže jak jsme spolu mluvili naposledy, přemluvil mě říct ti to už teď. Dneska večer máš odletět za ním. Už nebere drogy. Vyléčil se z toho. Sice je ti teprve osmnáct a měla ses to dozvědět až za dva roky ale prosím neodsuzuj mě. Ty si pro mě všecko, já chtěla pro tebe to nejlepší, nechci abys mě nenáviděla." Obejmu ji kolem krku. "Mami jak to myslíš, že tě budu nenávidět. Si moje maminka, sice ne pravá ale si ta co se o mě starala celý můj život. Já tě nikdy nepřestanu mít ráda." Stojíme v obětí a obě pláčeme. "Už toho bylo dost pojď na horu sbalíme ti nějaké věci." "Mami já tady chci zůstat s tebou." "Musíš tam jet on na tebe má právo, si jeho dcera. On pro tebe chtěl taky to nejlepší, tak proto mě nechal abych tě vychovala, tenkrát neměl nic a bral drogy." Smutně se na ní podívám a obě vyjdeme nahoru.
Sedím v letadle a jsem strašně smutná, bojím se toho co se stane. Jak se k sobě budeme chovat. Žila jsem si v domnění, že mám jenom maminku, která se o mě starala i když nás otec opustil. Ale zjistila jsem, že svého otce neznám a moje máma už zemřela bylo mi strašně. Bála jsem se každé sekundy, věděla jsem, že se čím dál tím víc blížím k mému otci. To přemýšlení mě unavilo a já usnula.
"Slečno? Vstávejte už jsme na místě. Musíte vystupovat." Otevřu oči a s úsměvem mě budí letuška. Jenom kývnu a pomalu vycházím. Na letišti je moc lidí, marně se snažím najít toho člověka kvůli kterému tu jsem, vždyť ani nevím jak vypadá a ani kdo je. "Slečna Metvejová?" pozorně se otočím, vidím takového mladšího pána. Jenom si říkám, že už je to tady, to je můj otec. "Promiňte ale váš otec nemohl přijet. Poprosil mě abych vás dovezl do jeho domu, tam vám ukázal pokoj." Následuju ho do jeho auta. Zastavuje před nádherným domem. Tatínek si asi nežije špatně.
"Máte se tady chovat jako doma. Váš pokoj má být prý po těchto schodech nahoru a třetí dveře zprava." Oznámí mi dá vedle mě tašky a odchází s předsíně. Vezmu ty dva kufry a zamířím do nějaké místnosti, podle všeho to bude obývák. Všude má moje fotky z dětství a i z téhle doby. Moje maminka mu je musela posílat. Nad krbem visí jedna fotka v černém rámu, je na ní osoba která se mi moc podobá. Pod ní je položená růže. Té holce může být tak patnáct. Pod ní je napsané nějaké jméno, Emily. Emily co mi to říká. No jasně tak se prý jmenovala moje opravdová matka. Vezmu ty dva kufry a vyjdu po schodech, vlezu do těch dveří. Vypadá to, že tady asi bude pokoj kde budu spát. Na posteli je obálka. Sednu si na židli a otevřu tu obálku. Tak dceruško, tím, že to teďka čteš dokazuješ, že si na místě. V tomhle domě žiju. Tvoje maminka tu nikdy nebyla nedožila se toho. Tehdy když tě porodila bylo ji teprve šestnáct, já jsem od ní o rok mladší. Doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem s tebou nežil. Nevychoval bych tě dobře. Tehdy jsem bral ještě drogy. Kvůli toho tvoje matka zemřela, dodneška si to vyčítám. Dole v té velké místnosti naproti chodby je obývák. Nad krbem visí poslední vzpomínka na tvoji matku. Za chvíli se sejdeme. Už se na tebe moc těším. Tvůj táta.
Dívám se na ten dopis mám chuť se rozběhnout pryč. Zpátky na to letiště a letět domů, nejde to slíbila jsem mamce, že se sním potkám. Znovu sejdu dolů a postavím se před ten krb. Jsem na maminku moc podobná. Přistoupím blíž k její fotce a na římse krbu je ještě jedna fotka, ta už je ale malá. Vezmu jí do ruky a vidím znovu mojí pravou maminku a nějakého muže jak jí obímá, oba se smějí, vypadají zamilovaně. Napadlo mě, že ten kluk může být můj otec. Na té fotce mu může být tak čtrnáct, zahledím se na něho. Někoho mi strašně připomíná ale koho, přemýšlím. Vzpomínám na všecky lidi a místa. Určitě ho znám. Pak mi to dojde, už vím proč ho znám. Položím fotku a odcházím vyděšeně z té místnosti pryč. Vyšla jsem ale jinýma dveřma, ty mě zavedli do kuchyně. Na stole byli další obálky. Byla to nějaká pošta, co chodí každému. Podívám se na příjemce a moje obavy se naplní. Vím přesně kdo je můj otec. Na každé je napsáno Chester Ch. Bennington. Panebože to je můj otec. Znám ho, protože zpívá ve skupině linkin park. Já je moc neposlouchám ale vím jak vypadají. Jsou přece už trochu slavní. Je to další šok. To snad ne, můj otec je slavný zpěvák. To by sedělo, že bral drogy a neměl peníze. Obálky mi vypadnou z ruky a já se zase vydám do obýváku, znova se postavím naproti obrazu mé matky.
"Jsi po ní. Taky jsi tak krásná." Leknu se, vím, že když se otočím, shlédnu do očí svému otci. "Chápu proč se neotáčíš." řekne smutně. Pořád stojím s upřeným pohledem na matku, konečně naberu odvahu se otočit. Už tam není. Opatrně se rozejdu a zamířím do svého pokoje.
Z obalu vytáhnu svojí kytaru, začínám hrát Atwu od SOADu. "Jsem na tebe pyšný, jde ti to skvěle." Tentokrát se už podívám ke dveřím. Stojí tam opravdu Chester, ztlumím kytaru. "Ne prosím nepřestávej. Posadí se vedle mě. Pamatuju si jak mi tvoje maminka volala. Že prý s tebou není k vydržení, že chceš kytaru. Tehdy jsem neváhal a poslal jsem ti svojí první co jsem měl. Vidím neudělal jsem špatně, jde ti to opravdu skvěle. Pamatuju si jak jsem ji o týden později volal a říkala, že si byla hodně šťastná. Škoda, že jsme tam nemohl být." Podívám se mu do očí. Rychle se pootočí, nechce abych viděla jeho slzy. Zase začnu hrát tu smutnou písničku. Sedíme tam vedle sebe a oba jsme nervózní co bude dál. Celou jí dohraju a odložím kytaru. Je tady moc nepříjemné ticho. Kouše si nehty, jde vidět, že je nervózní. Otočím se na něho a nevím proč ale obejmu ho. Postavíme se a on mě drží v pevném obětí. Držím ho kolem krku strašně silně, on mi hladí záda. "Promiň mi to." Nemám mu co promíjet, chtěl pro mě to nejlepší. "Tati." Řeknu strašně tiše a rozpláču se. "Radši tě tu už nechám, musíš být unavená a už je pozdě." Odtrhne se ode mě a vychází ven. Trochu e vzpamatuju a vylezu za ním ven na chodbu vidím jak jde po schodech. "Dobrou noc!" řeknu hodně nahlas. "Dobrou dceruško." Jenom se otočí a usměje. Zalezu zpátky do pokoje a usnu.
Sedím si u velkého stolu a jím všecky ty dobroty co mi tu táta nechal. "Chazzy?" ozve se nějaký hlas z chodby. Trochu se leknu a kousnu do rohlíku. Najednou do kuchyně vlítne nějaký šíleny kluk. "Chazzy. Kde si? Je pardon já nevěděl, že tady někoho má. Radši…" "To je v pořádku Miku. To je moje dcera." Přeruší ho táta. "Jo tak. Ale počkej neměla přijet až za týden. Já to zas spletl, no nic něco ti nesu." Oba se posadí ke stolu. "No co, copak si vytvořil?" táta se na mě usměje. Sklopím hlavu. Mike do něho pořád něco mluví. Pak se ale zastaví a všimne si, že se na díváme a nic nevnímáme. "Chestre poslouchej mě!" začne mu rukou mávat před obličejem. "Jo jasně tak povídej." Naposledy se na mě podívá a ponoří se do Mikova výtvoru. Je to nová písnička, prý ani nespal, že ji skládal celou noc.
Táta navrhl, že by jsme se tady mohli projít, že mi ukáže město kde jsem se narodila. Nadšeně jsem souhlasila, chci o něm a o své pravé mámě vědět všecko. "Tady jsem chodil na základku, taky tady byla moje první zkušenost z drogama." Řekne trochu smutně. Chytnu ho kolem ramen. "Jsem rád, že si tady." "Já taky, tati, kde jsi poprvé potkal mámu?" " fajn ukážu ti to, pojď za mnou." Lezeme nějakým parkem. Zatahuje mě do lesa, je to daleko od jakékoli cesty nebo něčeho takového. To místo bylo ohraničené křovím, byli tu čtyři zrezavělé lavičky. "Tady se scházela městská mládež" posadí se na jednu z laviček a zapálí si cigaretu. Špatně se zadívám na tu cigaretu "Vadí ti to?" "Docela jo, nemám to ráda." Beze slov hodí cigaretu na zem a zašlápne ji. Sednu si vedle něho. "Všichni tady brali drogy a jeli v různých průšvizích. Chodil jsem tady jenom, protože kdo nepatřil k nim byl nenáviděn a šikanován. Vždycky jsem si říkal, že s z ničím nezačnu, že se do ničeho nenamočím. Chodilo tu i pár holek, byli to takové, no jak bych to řekl.." snažil se aby přede mnou nebyl sprostý. "myslíš jako na jednu noc?" pomůžu mu se z toho vymotat. "Jo přesně, takové neplacené… byla tu i Emily byla jiná než ostatní, vůbec z nikým nechodila za roh udělat mu jeho potřebu. Měl jsem pro ní slabost, byla moc krásná ale nevýhoda byla, že si mě nevšímala, byla o rok starší." Zadíval sena zem, chtěla jsem vědět proč přestal vyprávět, podívala jsem se taky na to místo. Mezi listím byla stará jehla. Upřeně ji pozoroval, vypadal jako by se vrátil v čase, jako kdyby tady seděl než potkal matku, než začal brát drogy. "Děje se něco?" nedá mi to se ho zeptat, oči má zaslzené. "Ne nic jenom jsem se vrátil v čase. Kde jsem to skončil? Jo už vím, byla o rok starší. Tehdy byla ještě zamilovaná do jednoho týpka odsaď, ten si s ní jenom hrál. Jednou jsem ji tady našel z rána brečela, on ji něco udělal, nikdy mi neřekla co. Utěšoval jsem ji, nějak jsme se sblížili a začalo nerozlučné kamarádství. No a pak jsme spolu začali chodit." Zahledím se na něho, ty vzpomínky ho bolí, chytnu ho kolem ramen, schoulí se mi do klína jako malé štěňátko.
Došli jsme do studia, všichni mě přivítali a pak už se jenom hádali o novém CD, hádali se ale v dobrém. "Nechceš něco k pití." Hrkne na mě takový mladý kluk. Jenom s úsměvem kývnu. "Jak se jmenuješ?" "Já jsem Darjee. A ty?" odpovím a beru si od něj skleničku. "Počkej ty si ta Chestrova dcera? Já jsem Patrik." "Jo byl to pro mě docela šok." "To věřím." Začneme si povídat, on mi chce něco ukázat. Jdu za ním do takové černé uličky. "Tu se Chazz často zašívá. Tady se vybíjí. Všichni o tom místě ví ale nikdo ho tu neruší." Lehce pootevřu dveře a úžasem se mi otevře pusa. Všude po stěnách jsou moje fotky, není tu volné místečko na zdi, jsou tu fotky od mého narození až po fotky co moje matka fotila minulý měsíc. Rozhlídnu se za tím klukem ale on už tu není. Jsou tady i kusy mého oblečení jak jsem byla malá a mé první hračky. Sednu si na gauč naproti kterému je stolek. Jsou na něm nějaké kazety. Jednu vezmu a pustím ji do malého radia, slyším písničku jak jsem hrála před čtyřmi roky s partou kámošů na městském festivalu. Má o mě všecko, jen mě neměl celých osmnáct let. "Tak už jsi objevila i moje nejoblíbenější místo." Otočím se za sebe a vidím tátu jak do ruky bere svou kytaru. "To všecko ti posílala má… teda Anie" nemá rád když ji říkám máma, vzpomene si na bolestné chvíle když ztratil svojí největší lásku. "Jsem rád, že jsi, jsi jako ona, máte stejnou povahu a vypadáš i jako ona. Nikdy jsem ji nepřestal milovat." "Tati, budu tady pro tebe." Řeknu lítostně. Z jeho slov a chování je vidět, že jí pořád miluje. "Řekni mi něco o mámě. Jaká byla?" zamyslí se a s úsměvem začne vyprávět. "Nejvíc jsem na ní miloval to jak si dávala své černé vlasy za ucho, udělal vždy tak dva ladné pohyby a já věděl, že s ní chci zůstat až do konce. Teďka vidím v tobě její rysy. Podobně se pohybuješ. I ty vlasy si upravuješ jako ona. Byla hodně dobrosrdečná a nikdy jsem se s ní nenudil. Co ona dokázala vymyslet." Posadím se blíž k němu. Zahledí se mi do očí. Sedíme vedle sebe a hledíme na sebe, oba mlčíme. Sedíme tak už asi půl hodiny. "To mi chybělo. Sice nemáš stejnou barvu očí jako Emily, tu máš po mě. V tvých očí vidím to co v jejích, nikde jsem to neviděl, jenom s ní jsem dokázal sedět hodiny a hledět ji do očí." Hlavu si opřu o jeho rameno, chytne mě kolem ramen a já u něho usnu. Vím, že chci být s ním a chci ho poznat. Cítím něm tátu. Už ho nechci ztratit.
"Chazzy, si tady hledal jsem tě." Vnikne k nám Mika, táta ho upozorní, že spím. "Jo jasně, jenom nahoře na tebe někdo čeká měl by si tam jít." Utiší hlas. Oba si myslí, že sním ještě se mi ale nechcou otevírat či. "Budeš tu na chvíli s ní." Mike asi souhlasil. Táta mě opatrně nadzvedl a vyměnil se z Mikem.
Teďka už ty oči musím otevřít, Mike se už musí nudit. Táta pořád nikde. On mě ale začne hladit po vlasech, lehce se na něho otočím. "Snad jsem tě neprobudil?" "Ne." Zadívá se mi do očí, odtrhnu se, nemám to ráda. Jediný s kým jsem tohle vydržela je můj táta. " nevadí ti, že tady jsem já." "Ne nevadí, jsem ráda." Sehne se ke mně a políbí mě. Zavřu oči on se trochu odtáhne. Pomaluje otvírám a stahuju si ho k sobě. Chci víc než jeden polibek, chci jich víc. Ve dveřích uvidím tátu, lehce se zasměje a odejde. Vím proč to udělal, dál pokračuju s Mikem v naší činnosti.
"No už jsi se probudila dceruško?" zeptá se posměšně táta, Mikovi hned dojde co tím myslí. Zrudne jako řepa a všichni se začnou smát. Sedíme tam všichni a povídáme si. Sedím Mikovi na klíně ale držím ruku tátovi. Chci mu říct, že i když mám Mika, budu s ním na pořád, že ho mám ráda a nikdy ho neopustím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Slečna náročná Slečna náročná | 11. prosince 2013 v 20:54 | Reagovat

Do teď nedokážu pochopit, proč se tvá hrdinka jmenuje stále stejně. Jediným vysvětlením snad je, že tu jde o opravdu silnou sebeprojekci. Co by se změnilo, kdyby měla hlavní hrdinka jiné jméno? Pokud bys o ní už pak nedokázala psát, něco je špatně. Znamenalo by to mimo jiné, že si nejsi schopná udržet odstup, nemáš psaní ve svých rukou (ani tím základním minimem, kterým v tvých rukou vždy musí být – věř mi, pověstí o umělcích, co nebyli ničím svázaní, to je jen velmi zjednodušená verze, ke všemu většinou prezentované velmi lživě). Pokud to tak necháš a budeš v tom pokračovat, potom nikdy něco solidního napíšeš leda velkým omylem. Kdo nemá odstup, nevidí vlastní chyby. A jak autor nevidí své chyby, je to jeho konec.

Kromě toho, formátování textu už je lepší. Vyjadřování taky. Ale skutečná jména ti stále dělají potíže. Darjee Metvejová... A ještě je pokaždé někým jiným... To asi nikdy nepochopím.

Vezmu jí do ruky a vidím znovu mojí pravou maminku a nějakého muže jak jí obímá, oba se smějí, vypadají zamilovaně. Napadlo mě, že ten kluk může být můj otec. Na té fotce mu může být tak čtrnáct, zahledím se na něho. – Napřed Chestera popisuje jako muže na fotografii, potom o něm říká, že je mu tak čtrnáct. Neřekla bych, že pro čtrnáctileté dítě se hodí výraz „muž“. Možná chlapec nebo mladý muž. Ale pojem muž většinou evokuje dospělost.

Na každé je napsáno Chester Ch. Bennington. – Bude tam napsáno Chester C. Bennington, z toho principu, že angličtina nemá „ch“. „C“ a „h“ rozděluje.

Leknu se, vím, že když se otočím, shlédnu do očí svému otci. – Pohlédnu, ne shlédnu. Aby mu mohla shlédnout do očí, musela by být výš (či vyšší) než on.

Nebudu řešit, proč ta dívka, když utrpí šok, že její otec je Chester Bennington, jde do pokoje a z ničeho nic začne hrát na kytaru. Leda by chtěla, aby to slyšel. Nejde o to, že taková scénka je úplně mimo. Ale o to, že je prvoplánová. Nepřekvapí, protože lidé si už předtím řeknou: „A no jo, ještě, aby dcera někoho z Linkin park neměla hudební nadání!“ Ke všemu je tu takový roztomilý lp-s jev: hrdinka nikdy nemá ráda jinou hudbu než SOAD, LP a Good Charlotte (nebo skupiny podobného ražení). Tyhle skupiny se pravidelně opakují, jako by jiné neexistovaly. Potom jsou všechny hrdinky jako přes kopírák. Kdyby byla hlavní hrdinka dívčí (tj. v terminologii lp-s barbína či fiflena), měla ráda Rihannu a Eltona Johna a jejím snem by nebyla kytara, ale kabelka, měli by tu čtenáři aspoň zajímavý střet dvou osobností, takhle je tu jen předpokládaná kopie Chestera v ženské podobě. Kdyby to byla výjimečná povídka a skvěle napsaná, řídila bych se Goetheovým tvrzením, že nejde o originalitu námětu, ale o to, jak je zpracován. Jenže když není zpracování nijak výtečné, pozornost přejde k obsahu. A to většinu věcí zabije.

To líbání s Mikem je příliš náhlé. Nebyl tam jediný náznak toho, že by se jí byť líbil – ani u něj nebyl – a najednou jsou do sebe blázni a líbají se? Na tohle je třeba čtenáře trochu připravit. Dát jim vodítka. Literaturu, v níž se může stát naprosto všechno a naprosto bezdůvodně, nemá nikdo rád. Zabíjí totiž tvořivého ducha čtenáře. Pokud si čtenář nemůže dovolit nic představit dopředu, protože absolutně netuší, kam to směřuje (a tím nemám na mysli pozitivní význam, kdy je čtenář naprosto napnutý a neodvažuje si ani pomyslet, jak něco skončí), potom to přestane číst.

Pravda, pořád jedna z lepších prací tady. Ale je nevyvážená. Na tu délku je začátek poměrně rozvleklý, chybí tu absolutně nějaká pointa (což nebude dějem, ale tím, jak nezáživně to působí, když to člověk čte - trochu jako projev politika) a konec je naopak moc rychlý a s předchozím dějem moc nedrží pohromadě. Je vidět, že tě najednou popadla touha ten šťastný konec přifouknout ještě o Mikea... Což nebyl nejšťastnější nápad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama